Rozhovor Jaroslava Riedela s Danielem Fikejzem y listopadu 2008 při příležitosti vydání kompletní diskografie Combo FH

O prvním koncertu Comba FH v klubu Na Rokosce na jaře 1974 se toho později hodně napsalo. Hráli jste tehdy skladbu Schodiště. Existuje z toho vystoupení nějaký záznam?
Nahrávali jsme si to, měl jsem kazetu, ale půjčil jsem ji Martě Elefteriadu, když ještě chodila s Ondřejem Konrádem, a oni mi to pak bohužel něčím přemazali. My jsme při našem prvním koncertu vůbec nepředpokládali, že bychom jako Combo FH stabilně fungovali. Předtím jsem měl kapelu na gymplu, jmenovala se Yogurt a byli jsme hlavně fantastičtí kamarádi, což nám vydrželo dodnes. Pak jsme založili Combo Franty Hromady. Název byl takovou poctou spolužákovi, který si na vojenské cvičení z recese vzal uniformu z první republiky, takže ho za to vyhodili z katedry a musel jít na vojnu na dva roky. To byl čin, který nám dost imponoval. Taky jsme chtěli mít co nejblbější název: combo tehdy pro nás bigbíťáky bylo synonymem pro nějakou utahanou barovou kapelu, Franta Hromada zas takové typicky české jméno. Na Rokosce se konala přehlídka amatérských kapel, mysleli jsme, že to bude naše jediné vystoupení. Ale měli jsme úspěch a Miloš Čuřík, který to pořádal, si nás pak vzal do klubu Labyrint. Zase se to povedlo a ještě v tom roce jsme vyhráli důležitý Beat Cup v Nymburku. Za námi skončil i Michal Pavlíček s kapelou Expanze. Postupně jsme se dostávali do jazzových klubů. I to Schodiště jsme nějakou dobu hráli, byl to takový složitější bigbít s dadaistickými prvky, zpívalo se třeba „Sípá, kráva sípá, schodů ubývá“, nebo „Sousedka má játra a její manžel ne“ a podobně.

František Horáček napsal na obal vašeho prvního EP - „V minulosti si Combo FH někdy bralo příliš velká interpretační sousta, jeho myšlení a autorské záměry předbíhaly technické možnosti realizace...“ Myslíš, že to tak opravdu bylo?
To si nemyslím. Já nevím, jak Franta zrovna na tohle přišel. Někteří kluci vycházeli z jazzu, takže jsme na koncertech v klubech kromě prokomponovaných věcí hráli taky různé jamy. To mě ale moc nebavilo, my jsme jako jazzoví sólisti tenkrát na začátku za moc nestáli, spíš v kapele byli osobití muzikanti. Takže možná měl Horáček na mysli tohle. Ale třeba Bořek a Milan jako vystudovaní „vážňáci“ zahráli jakoukoli šílenost, co jsme si vymysleli.

Měli byste v tom roce 1976 už repertoár na celou LP desku?
Možná ano - kdybychom na jednu stranu desky dali to dvacetiminutové Schodiště a použili naše další skladby Vlašský salát tam i zpět, Whorehroní a Všechno je tykev. To EP jsme natáčeli ve Smetaňáku, což bylo na svou dobu špičkově vybavené studio, čehož jsme si velmi vážili. Byly to dvě frekvence, na jedné se to nahrávalo, na druhé byly dohrávky a smíchalo se to. Jako hosta jsme si pozvali Marthu Elefteriadu. Byl to Bořkův nápad jako autora skladby - a velmi dobrý, Martha má opravdu krásný hlas.

Mohl bys něco říct o spoluhráčích?
Bořek Suchý byl na české poměry velice originální saxofonista, hrál se zvláštním tónem, skoro bez vibráta, to je o moc těžší. Po dlouhé době jsem si poslechl Horizontální loučení a říkal jsem si, jak krásný tón ten Bořek měl. Odešel z Comba krátce poté, co jsem se vrátil z vojny. Dnes už bohužel na saxofon nehraje, učí skladbu a piano na Ježkově konzervatoři. Flétnista Olda Svoboda byl trochu mimoň, přicházel často s nějakým originálním nápadem jako třeba preparované piano. Pak jednou řekl, že ho zajímá dechovka, jindy s námi odmítl jet na prestižní koncert do Německa, že je to moc daleko. Zvláštní člověk, někdy milý, někdy zcela nepoužitelný, ale měl jsem ho moc rád. Spíš osobnost než instrumentální génius. Petr Hájek byl spolehlivý basista, hrál přesně, ale nejradši by byl, kdybychom jezdili po jazzových klubech a hráli třeba i standardy. Richard Mader je velmi inteligentní, ale osobitý kytarista. Když mu to sedne, dokáže být vynikající, někdy si vymýšlel krásně bizarní věci. Nikdy ale nebyl typem univerzálního studiového doprovazeče. Jarda Hönig se vlastně jen mihl, když byl Richard na vojně - právě v době, kdy se natáčelo to EP. I Petr Hájek tam v uniformě dohrával kontrabas nebo něco takového. Vít Ondráček taky zaskakoval, když zase Tomáš Suchomel byl na vojně, na dva roky. Vítův otec, skladatel Bob Ondráček, mi vždycky vyčítal, že jsem ho úplně zkazil. Prý hrál normálně, ale když jsem ho začal nutit hrát pětiosminové a sedmiosminové takty, už potom nezabubnoval ani Hoří. Což je samozřejmě nesmysl. Když si Víťa zlomil nohu, hrál s námi Tolja Kohout a Víťu si na perkuse velmi pochvaloval. Na perkuse s námi na EP jako host hraje taky Petr Křečan. Líbilo se mi, co hráli ve Stehlíku s Fidlerem a Fialou. Později jsme s Křečanem udělali i nějaký společný projekt.

V roce 1980 vyšel singl s písničkami Horký vzduch a písek a Tic-Tac Hugo. Jaromír Tůma pak v Melodii napsal: „Nová vlna nemusí být zlý škleb, její zlehčení dosavadní populární hudby může být i shovívavé a úsměvné. V textu pálí slunce jako wawky, z hudby čiší náramná pohoda a někde nablízku bafá z faječky i předobrý Švejk.“
Chacha, to teda nevím. Tůma to psal? Možná ho to napadlo proto, že jsme tam měli tu tubu. Hrál na ni Petr Fleischer. Když jsme to dotočili, říkal, že to zatím zní jako demáč, a kdy to uděláme pořádně, i s baskytarou, jako když nahrává u Štaidla. Ale my jsme to právě takhle chtěli, skoro jako dřevní jug band. Bylo to velké odbočení, ale přitom nás to hrozně bavilo. Já jsem to opravdu složil na pláži v Bulharsku, poslal jsem Hejmovi pohled „Je tu trochu slizko, Bulhar hraje disko“ a on se inspiroval. Tu hlavní melodii si prý fotbaloví fanoušci Sparty vypůjčili a s textem „Kdo se na nás dívá/je to skrytá kamera“ si ji zpívali na stadionu.

Jak došlo ke spolupráci s Yo Yo Bandem a Koubkovou? Nic víc jste spolu nenatočili, ale s Yo Yo Bandem jste nějakou dobu i koncertovali.
Kdyby byla aktuální nabídka udělat desku, určitě bychom se toho pustili. My jsme s Yo Yo Bandem v té době dělali pořad jménem Rocková opereta, oni tam zpívali spirituály a vůbec černošské věci. To nás bavilo, mělo to koule, a tak jsme je rádi doprovázeli. Bylo to fajn, sranda, natírali jsme se na černo. Měli jsme neopakovatelné společné zážitky, třeba coby kapela k tanci na Soběšíně na jazykovém táboře. Vždycky o prázdninách jsme se spojili, dobrá partička, přijeli za námi kamarádi a tam jsme třeba vymysleli „Tic Tac Hugo/where did you go?“ o jednom z nich. Pak udělali Hejma s Hlasem i český text. S Hejmou a Hlasem jsme měli za sebou i velmi úspěšné vystoupení na Pražských jazzových dnech coby akustické trio Ventyl Brothers. Hejma tehdy byl členem Yo Yo Bandu, zpíval bas. Později Yo Yo Band chtěl hrát hlavně svoje věci ve stylu reggae a tak si postavili vlastní kapelu. Janu Koubkovou jsem znal už dlouho předtím, složil jsem jí singl Žárovka a scatové Ty papuče.

Trvalo, než jste se zas dostali do studia k natočení vlastního alba.
Nikdy jsme neměli manažera. Já nejsem typ, který by se sám moc prosazoval, spíš čekám, kdy někdo přijde, což se ovšem nestávalo. Zato se běžně stávalo, že si nás třeba v Redutě nějací Italové vybrali a pozvali na svůj jazzový festival a Pragokoncert místo naší kapely vyslal na Západ šest jiných „prověřenějších“ lidí. A na vydávání desek tehdy u nás existoval pouze Supraphon specializovaný na střední proud a Panton, kde kapely našeho typu nahrávaly jen občas a se štěstím a to bylo vše.

Desku Věci pak do katalogu zařadilo avantgardní vydavatelství Recommended Records, což byly ty supraphonské výlisky. Psalo se ale i o licenčním vydání u CBS.
Zní to moc hezky, ale oni si vybrali jen asi sedm skladeb pro svoji edici scénické muziky. Ale stejně to bylo vyznamenání, měli na výběr celou tehdejší československou produkci, takže jsem si toho dost vážil. Jednou za rok mi pak chodily peníze, stačily tak na džíny v Tuzexu.

Věci měly velmi dobré recenze. Největší výtku napsal Pavel Skála, jakkoli jeho recenze byla v zásadě velmi pozitivní: „Ocitáme se v končinách nespoutané hudební představivosti, která se však nakonec ztrácí v jakési nicotnosti, nezávaznosti. Všestranné zázemí bylo zužitkováno způsobem až trestuhodně marnotratným.“ Skálovi vadilo, že mnohé nápady se jen tak mihnou.
To nám bylo úplně jedno. Na rozdíl od jiných nahrávek jsme měli v jedné skladbě třeba pět témat, proč ne? Byly to prostě koláže, tak jsme to jako kapela chtěli. Myslím, že by se našla i závažnější témata, třeba Druhá nejlepší pastička na myši nebo Asi to zabalíme, i Josef už to zavinul. S tím odstupem mi to zní spíš jako komorní hudba než jako jazzrock. Snad tam není taková ta jazzová onanie, kdy je jedno, jestli sólo trvá tři minuty nebo pět. A to tehdy bylo pro některé jazzrockové kapely typické. Moje krédo vždycky bylo, že hudba je velké dobrodružství, které nikdy nekončí. Takže jsem se chtěl pořád vyvíjet. Deskou Věci se něco završilo a chtěl jsem jít dál, zase jinam. Mí spoluhráči to někdy brali trochu jinak. Na jedné straně - „Fajn, že tam máme liché rytmy“, ale zároveň by jim nevadilo, kdybychom hráli jazzové standardy. Já jsem jich sice taky pár uhrál, ostatně jazz je výborná škola, kterou by si absolutně každý muzikant měl projít, hlavně kvůli frázování. Když někdo hraje celý život jen Deep Purple, má to už napořád těžkou prdel. Ale bral jsem to jako hru, kde pořád poznáváš – jazz, rock, Debussyho, Hendrixe, a promítá se ti to do vlastních nápadů. Nikdy jsme s jinými kapelami nesoupeřili, kdo hraje rychleji. Témata nás nebavilo moc rozpracovávat. Pro cvokárny v hudbě to byly docela fajn doby. Třeba v Přilož ucho máme preparované piano, staré rozbité křídlo, kterému flétnista odřízl klávesnici a mechaniku. To jsme na náklaďáku dovezli do studia a nakreslili si partituru. Po nahrávce nám volali, ať si to hned odvezeme, že jim to překáží, nikdo s tím nemohl hnout.

Titul poslední skladby, Asi to zabalíme, i Josef už to zavinul, nedávno použila Osvaldová v textu pro Lucii Bílou. Dával jsi jí k tomu svolení?
Ona se mě neptala. Ale takové věci se stávají, zvlášť v dnešním světě. Ale třeba Boris Hybner mi jednou zavolal jen proto, že ho prý štve, že slogan Tupá dívka ostrý hoch ze skladby Filmy jsem vymyslel já a ne on. To bylo zase fajn.

Mezitím se obsazení zase trochu změnilo. Jací byli noví členové?
Milan Sládek hrál jako host už na EP, pak s námi začal hrát stabilně. Byl velmi významný člen, vynikající fagotista, hrál skvěle a navíc se nám, pokud měl čas, staral o agendu. Teď to dělá u Českého národního symfonického orchestru a taky pořád hraje na fagot. Dodnes se občas vídáme. Vašek Pátek zaskakoval na baskytaru, když Petr Hájek byl na vojně. Nenápadný hráč se suchým humorem, na těch nahrávkách hraje výborně. Tomáš Suchomel s námi vydržel sedm let, pak šel k Michalu Prokopovi, teď hraje s Nedvědama nebo s kým. Takže mu asi je profesionálně celkem jedno, co hraje. Ale nadaný je určitě, zvládal už od začátku i těžké věci, měl drive a byla s ním legrace. Po něm s námi bubnoval další mladík, Pepa Blažek, fajn bubeník s dobrou technikou, kterého bavilo reggae a odešel pak do té doprovodné kapely YoYo bandu.

Pak jsi šel na vojnu, ale v té době jsi stihl vystoupit na Bratislavské lyře - s vlastní skladbou, ale bez Comba FH.
Pro mě a spoluhráče z VUS Tábor to byla výborná týdenní dovolená z vojny. Máma má mísu byla dodělaná do posledního puntíku, nikdy jsme neměli tolik času na zkoušení, zdá se mi to taky docela nabité energií. Když jsme to ale v Bratislavě dohráli, tleskal nám orchestr, co seděl vzadu, publikum ani moc ne.

O rok později jsi na Lyře hrál skladu Dívčí kámen, získal jsi zvláštní cenu Pantonu. To už byl vyloženě pop.
Na agentuře PKS, pod kterou jsme patřili, nám říkali, že to děláme špatně, že by nás mělo vidět víc lidí. Tak jsme něco zkusili. No, moc nám to nevyšlo… Kšefty nepřibyly. Spíš nadále probíhaly zážitky typu, kdy nějaký vedoucí klubu říkal - „Kluci, byli jste fakt výborní, ale příště vás už nepozvu, protože jsem prodělal“. Ale z pop music mám zajímavější zážitek. Jednou mi volal saxofonista Honza Kubík, že šéf jeho kapely shání zpívajícího klávesáka a že se mě má zeptat, jestli bych to nevzal. Už to ale nebylo Flamengo, kde hrál dřív. Byly to Kroky Františka Janečka a asi už měli připravené i jméno Michal David… Ale to jsem přece budoucí historii českého popu nemohl udělat… Honza na mou odpověď jen řekl: „Já jsem si to myslel, tak promiň“.

Hudební scéna tehdy opravdu byla výrazně rozdělená. Nešlo jen tak přeskakovat do komerce a zpět.
My jsme nepatřili do žádné stylové škatulky a tehdy se to ještě posílilo. Já jsem se nikdy necítil být v partě ani s Chadimou ani se Stivínem, tím méně s Gottem. S novými lidmi, kteří se muzikou celkem logicky chtěli živit, se mi ale už nechtělo hrát většinu našich starých věcí, ke kterým neměli vztah. Postupně se ukázalo, že část publika na nás díky tomu chodit přestala a nové lidi nebylo lehké získat. Taky nám dost ublížily kritiky, které svého času o nás jednomyslně psaly jako o „hudbě pro náročné“. Na takhle inzerovaný koncert bych ani já určitě nešel. V roce 1983 jsem se začal věnovat hudbě k divadelním inscenacím a svoje experimenty jsem si postupně přemístil tam, kde je pro ně daleko širší prostor. Naopak v té popové nebo rockové oblasti jsem nějakou tu komercionalizaci tehdy cítil jako jedinou možnost další existence kapely. Možná to byl můj omyl, možná ne. Vůbec jsem neuvažoval o tom, jak budeme Combo FH hodnotit za dvacet let.
Cítil jsem tlak na to, abych ty muzikanty vůbec udržel. Chtěl jsem mít opravdu špičkové hráče, ale u mě rozhodně nehrozily špičkové honoráře, takže odcházeli. A někdy jsem byl nakonec i rád.

Jak vznikla Tragikomická statická miniopera?
Je to domácí nahrávka. Složil a zaranžoval jsem to kompletně na vojně, na jaře 1982. Použil jsem tam svůj první slušný syntezátor Roland Juno 60. Nabízeli jsme Minioperu do rozhlasu i k vydání, ale řekli nám, že se sice hodně pobavili, ale texty že by určitě neprošly, takže díky. Minioperu jsme hráli jako předkapela taky na tom slavném Mišíkově koncertu v Lucerně na podzim 1982, který způsobil jeho zákaz.

Proč jsi už dřív nezpíval?
Já jsem se ale za zpěváka nikdy nepovažoval, hlavně ne za rockového zpěváka. Takového, co musí řádit vepředu na pódiu, myslet jenom na ty holky a hrnout to do nich. To jsem nikdy nedovedl. Já jsem pořád poslouchal, kdo co z muzikantů hraje, a to zpěvák nesmí, lidi vycítí, že se nesoustředí jen na ně. Na pár koncertů jsme dělali předkapelu Elánu a na agentuře nám opět říkali, že je to skvělé, uvidí vás tolik lidí atd. Ty tisícovky elánských fanoušků jsem sice ustál, ale žádnou rozkoš jsem z toho neměl a oni určitě taky ne. Po létech, když jsem byl autorem Hradeckého requiem 1996, hrál jsem v orchestru, zpíval velký sbor a na náměstí přišlo skoro padesát tisíc lidí, jsem se na pódiu cítil nesrovnatelně líp.

Psal jsi i texty, ale některé písničky textovali autoři velmi různorodého naturelu - Pavel Vrba, František Ringo Čech.
Na rozdíl od hudby se mi texty nikdy nepsaly snadno. Pavla Vrbu jsem znal dlouho, některé jeho věci se mi moc líbily, on si dovedl poradit právě s takovými komplikovanými skladbami jako Máma má mísu. Ringo otextoval jednu píseň. Udělali jsme takovou balkánskou dechovku asi dvacet let před tím, než začala být v módě. Podle hudby mě napadlo, že by to mohl být milostný příběh s romskou spoluobčankou. Ringo mi pak ale volal, že z toho udělá studentskou hymnu, a vznikl text Když nám teče do bot. Dodnes si ale nejsem jistý, jestli Franta ví, že se na vysoké škole pětky nedávají… Každopádně se mu zdálo, že prostřednictvím naší písně ten svůj nápad prodal málo, a napsal ještě Ne, pětku ne pro Josefa Melena.

Když jste natáčeli Situaci na střeše, zůstal jsi z původního obsazení Comba FH sám.
Ano, ale existovaly i alternativní demo verze se stejnými názvy, jinými muzikanty a dokonce i jinou hudbou, objevil jsem je teprve nedávno. Před nahrávkou Situace pak přišli noví hráči. Pavel Ryba byl schopný baskytarista, ale spíš takový sólový... Do toho, co jsem chtěl, se tenhle český Pastorius moc nehodil, ale vyšli jsme si, myslím, vstříc. Ivan Dvořák je z hanspaulské školy, v kapele odvedl za těch pár let hodně poctivé práce, zkoušeli jsme u něj ve sklepě. Byl šikovný, ale zvyklý hrát spíš pudově, takže mu naše muzika musela připadat dost těžká. Hrál zároveň i s Krausberry a díky tomu jednou nepřijel na náš koncert, což byl velkej průser. Později Ivan říkal, že se u nás sice hodně naučil, ale zas chtěl být mezi svými. Na celém LP jsme na základní rytmy naprogramovali s Ivanem automatického bubeníka, chtěl jsem na téhle desce mít takovou tu chemickou pregnantnost. Ivan do toho ručně dohrával breaky na akustické bubny. Já jako kontrast k automatu jsem všechny klávesové party, které vypadají jako ze sekvencerů, nahrával poctivě ručně, rovnou do pásu, moc mě ty repetitivní figury tehdy bavily! Všechno je na Yamahu DX-7, dokonce i některé basové party, a akustické piano. Kytarista Karel Ešpandr k hanspaulské partě patřil taky. Hrával s tím Hugem z písničky Tic-Tac Hugo. Vášnivý sólový kytarista, měl v sobě běs jako Adrian Belew, ale v civilu to tehdy býval úplně nenápadný úředník, pracující ve statistickém úřadu. Všechny krabičky měl pečlivě zabalené v igelitu i během hraní, aby se nepoškrábaly, kdyby je někdy pak prodával. Byl skvělý, ale potřebovali bychom tak trochu ještě jednoho kytaristu, aby hrál, co kytarista má hrát. Občas si uprostřed písničky hledal ten správný zvuk a úplně přestal vnímat vše okolo. Ale za jeho nádherné sólo v Psím hodinářovi mu odpouštím všechno. Petr Venkrbec přišel do Comba jako pokorný milý člověk, který zahrál, cokoli bylo potřeba. Časem ale měl větší ambice, které mu tahle kapela nesplňovala. S Rybou milovali jazz a někdy schválně na koncertech hráli dlouhá sóla, aby mě naštvali. Myslím, že to už pak nemělo cenu… Ale po létech na tyhle příhody vzpomínám s úsměvem a na všechny spoluhráče v dobrém, ať se jim všechno daří!

Poslední sestava, v níž hrál kytarista Martin Kučaj, už natočila jen jeden singl.
Kučaj byl vždycky univerzální a spolehlivý hráč, férový kluk, teď žije v Kanadě. On měl stejný problém jako já, těžko mohl být díky své racionální povaze frontmanem, i když měl taky své sólové ambiciózní projekty. V sestavě s Kučajem jsme měli pár dobrých písniček s texty Honzy Buriana, ale ty jsme bohužel nikdy nenahráli. Nebylo to moc na uživení, ani to nebylo skutečné Combo FH, šlo to spíš už jen tak setrvačností, i když to, podle mě, nebyla vůbec špatná muzika. Vlastně ani nevím, kdy bylo naše poslední vystoupení. Rozhodně to nebylo tak, že bych si řekl, teď hraje Combo FH naposled. Tak se to nějak rozplynulo, myslel jsem, že se k tomu někdy vrátím, ale pak jsem začal skládat čím dál víc divadelní hudby a už k tomu nedošlo. Měl jsem tvůrčí svobodu a jednotlivé muzikanty si najímal jenom na projekty, tak jak jsem po tom vždycky toužil. Dovedl jsem si představit, že by to mohlo takhle fungovat i při živém hraní. To by byl ideál. Ale přemýšlet o tom, jak uživit kapelu reptajících muzikantů, se mi opravdu už nechtělo.

Ale když jsi začal hrát s Honzou Burianem, tak to fungovalo, měli jste hodně úspěšných koncertů, album Hodina duchů bylo přijato velmi dobře.
Ale to nebyla kapela, my jsme spolu živě hráli jenom jako duo, na synťák a sampler. A Honza taky věnuje hodně úsilí sebepropagaci, na to jsem já nikdy neměl energii. Na té desce jsem si vyzkoušel práci producenta, vytipoval a sehnal všechny muzikanty, vymyslel aranžmá v různých stylech. Říkal jsem třeba Honzovi, že nebude skoro hrát na piano, aby to nebylo unifikované a vyzněla ta aranžmá. Ale na obalu je jako producent podle tehdejších zvyklostí uvedený Vojta Lindaur, který s produkcí celkem neměl nic společného, napsal jen sleevenote a fungoval jako taková dobrá duše projektu. To byla podobná situace jako s Františkem Horáčkem a Jaromírem Tůmou na deskách Comba FH. Věci jsem spíš konzultoval s Antonínem Matznerem, který nám dělal hudební režii.

Přesto jsi roku 1988 ještě sestavil popovou skupinu Body.
Myslím, že já jsem už nic nezaložil, tehdy se konečně rýsoval nějaký manažer, tak to byl spíš jeho nápad. Mě zaujal presleyovský nebo bonovský hlas Jana Gomboše, s kterým jsme vystoupili jako duo na Vokalíze. Tam se to hodně líbilo, tak přišla ta nabídka. Něco málo jsme natočili, ale nevydali jsme už nic. Pak taky Jenda musel prchat před policií do Itálie… but that´s another story. Mimochodem, jedna píseň zněla trochu jako Chris Rea, nazval jsem ji Blue Café a pak za pár let natočil Chris Rea CD Blue Café… Že by to někde slyšel?

Od počátku devadesátých let už žádnou koncertní skupinu nemáš, stal ses výhradně skladatelem a interpretem divadelní a filmové hudby.
Už v době, když jsme natočili Věci, jsem si dovedl představit, že by se to dalo použít k nějakému filmu. Pak jsem takové nabídky začal dostávat a postupně převážily. Trochu mi samozřejmě chybí kontakt s publikem, ale neměl jsem to nikdy jako nějakou drogu. Ostatně to někdy bylo velmi tristní: vrátil jsem se utahaný z koncertu, vynosil nástroje do třetího patra, zapojil je a pak jsem ještě do rána něco skládal pro divadla. Ale nebyly to jenom scénické plochy. Mám za sebou v Čechách i venku asi 120 premiér a v nich bylo takových 250 písniček velmi různého stylu a jazyků. A to mě strašně baví. Občas udělám CD svých divadelních písniček pro pár kamarádů. Přemlouvají mě, ať zase vydám něco regulérního, pro víc lidí. Jak to teď cítím, co jsem v muzice absorboval… Láká mě to, ale čím je ta pauza větší, tím větší zodpovědnost cítím. Ale … v poslední době jsem zase začal psát texty. Tak třeba za rok?